Archiv rubriky: Nezařazené

Nové studie: spirálový narativ a filmové herectví

Na sklonku minulého roku jsem vydal dvě rozsáhlé studie, které přinášejí nová zjištění k mým dvěma aktuálním výzkumným projektům, a sice spirálového narativu a dějin stylu českého filmu.

ZAJATI VE SPIRÁLÁCH

V případě článku „Spirála jako inovativní schéma filmového vyprávění“ se ocitají v centru zájmu díla, která staví na premise, jež vám bude povědomá: (ne nutně jen) hlavní hrdinka či hrdina filmu prožívá variace téhož časového úseku a příčinného řetězce událostí pořád dokola, ví o tom a snaží se s tím nějak vyrovnat, přičemž jako diváci procházíme variacemi tohoto úseku a řetězce událostí s ní/m. NA HROMNICE O DEN VÍCE? Jistě, jenže (a) tři roky před tímto slavným filmem vznikl už krátkometrážní snímek 12:01 PM (tj. MINUTA PO POLEDNI) a souběžně s HROMNICEMI pak i volné televizní přepracování tohoto krátkého filmu 12:01 (tj. MINUTA PO PŮLNOCI), (b) později vzniklo několik desítek dalších filmů pro kina, televizních filmů, filmů pro VOD platformy, epizod televizních seriálů a dokonce i televizních seriálů, které s touto premisou pracovaly.

Ba co více, v posledních letech taková audiovizuální díla neustále přibývají, nedávno jsme se dokonce dočkali prvního sequelu (VŠECHNO NEJHORŠÍ 2)!

Nejsem přesvědčen o plodnosti uvažování o těchto dílech v žánrových kategoriích, a to nejen pro jejich žánrovou rozmanitost. Moje hypotéza není ani skeptická: ne, podle mě nejde o důsledek krize originality v americké populární kultuře. Ba právě naopak, dlouhodobé uplatňování tohoto vzorce vidím jako příznak snahy o inovaci, o ozvláštňování, o nacházení nových vyprávěcích dimenzí u zavedených formulí. Ve svém výzkumu totiž rozvíjím hypotézu, že jde o inovativní vyprávěcí schéma, jež tvůrcům umožňuje novým způsobem nahlédnout ozkoušené (zpravidla) žánrové i subžánrové vzorce: romantickou komedii o nápravě, komedii o ztrátě panenství, kriminální thriller, sci-fi o invazi mimozemšťanů v kombinaci s válečným filmem, teenagerskou vyvražďovačku, vánoční film atd.

Toto inovativní vyprávěcí schéma přitom nazývám spirálovým narativem, protože hlavní postava se na rozdíl od (většiny) ostatních obyvatel světa nenachází v časové smyčce, nýbrž prochází každou další variací s vědomím těch předchozích. Jde o další otáčky spirály… ať už slouží jakémukoli nadřazenému vzorci. Ve svém článku si přitom kladu řadu výzkumných otázek, které s tím souvisejí:

  • Jak se toto schéma liší od toho, kde protagonista neví o svém zajetí v časové smyčce?
  • Které estetické normy můžeme napříč uplatněními tohoto schématu rozpoznávat?
  • Proč může být práce s tímto schématem navzdory své repetitivnosti divácky podnětná? 
  • Z jakých estetických tradic toto schéma i jeho uplatnění filmaři těží?
  • A klíčová historická otázka: Lze hovořit o služebné inovativní funkci spirálového narativu vždy – a pokud ne, jak ke standardizaci této služebné inovativní funkce došlo?

Působí-li na vás mé uvažování dosud poněkud abstraktně, v článku pracuji s velkým množstvím příkladů a s analýzami tří výše zmíněných filmů: 12:01 PM (1990; s několika desítkami okének, protože jste jej pravděpodobně neviděli; ke zhlédnutí je tady), 12:01 (1993) a NA HROMNICE O DEN VÍCE (1993). 

Ironické je, že ačkoli právě spirálovým narativům věnuji svou příští knihu (již snad napíši v roce 2019) a na jaře i semestrální kurz na Masarykově univerzitě („Ozvláštňovat ve spirále“), ještě před pár lety jsem se jim vůbec věnovat nechtěl. Pouze mi hlodaly v hlavě ve formě nezaostřené otázky, na níž jsem toužil získat odpověď: Sakra, vždyť ty filmy jsou postavené na opakování uzavřené soustavy událostí – jak vyprávějí, aby nebyly nudné? Loni bylo třeba připravit si příspěvek na konferenci v Gdaňsku a dané téma se jevilo jako vhodný jednorázový experiment a jednorázový příspěvek. Jenže ouha, při prohlubování povědomí o tématu se ukázalo jako nebývale bohaté a řadě těch oblastí se teprve budu v příštích měsících věnovat:

  • Navrací se s odstupem let v rámci různých platforem: televizní film, epizody televizních seriálů, VOD filmy (jen Netflix už uvedl tři snímky se spirálovým narativem), celovečerní film a televizní seriál.
  • V rámci těchto platforem se jeví spirálový narativ plnit různé funkce a využívat různé modely jeho zapojování.
  • Nejeví se pracovat se stejným segmentem publika; filmaři nepředpokládají  diváky, kteří by vědomě vyhledávali filmy se spirálovým schématem, spíše naopak.

Vidím jen málo takto jasně rozpoznatelných a zároveň pružně přizpůsobitelných narativních schémat, u nichž bychom mohli pozorovat podobné rysy napříč tolika mediálními platformami, roky i inovovanými žánry. V pojednávaném článku, který vychází v časopise BOHEMICA LITTERARIA (č. 2/2018), se nicméně zaměřuji na otázky spojené s typičností, s napříč preferovanými estetickými normami, se sdílenými vlastnostmi i zdroji.

Článek si můžete přečíst ZDE, případně i stáhnout ZDE.

FILMOVÉ HERECTVÍ, ČESKÁ NĚMÁ KINEMATOGRAFIE A OTÁZKY STUDIA STYLU

…je název i resumé druhé studie, která vyšla v čísle časopisu ILUMINACE (č. 2/2018), jež bylo věnováno právě filmovému herectví – a jež sestavovala Šárka Gmiterková (její editorial najdete zde, obsah čísla zde). Šárka je čerstvá doktorka, odbornice na filmové herectví a hvězdný systém (zejména pak na Oldřicha Nového) – a kamarádka. Poslední bod je nakonec i důvodem, proč jsem vzdor vší snaze nedokázal nejdříve odmítnout a posléze se z napsání slíbeného článku omluvit, ačkoli jsem o to usiloval. 

Zaprvé, nejsem odborník na filmové herectví, ba chápu jej zejména jako součást práce s inscenováním na jedné straně a s vyprávěním na straně druhé. Zadruhé, formální analýza jednoznačně není preferovaná varianta badatelského uvažování o herectví, spíše naopak. Zatřetí, což je nejpodstatnější, o herectví v českém němém filmu dosud nebylo nic napsáno, primární zdroje jsou toliko útržkovité a ještě komplikovanější to bylo s využitelností výzkumných závěrů týkajících se herectví němého období v jiných národních kinematografiích.

Jenže slib byl slib – a velmi rychle se začal hroutit plán krátkého článku, který bude čistě dostředivě zaměřený na jeden známější film. Po šesti letech práce na dějinách stylu a vyprávění v českém němém filmu se totiž všechna tři úskalí ukázala jako velmi výhodné startovní body. Zaprvé, analytické uchopení herectví v souvislostech práce s inscenováním a vyprávěním umožňuje zakotvit výklad v širších souvislostech filmařské práce. Zadruhé, článek vlastně nepřímo prokazuje užitečnost systémového rozboru při porozumění aspektům herectví.

Ale především, zatřetí, právě herectví mi umožnilo svým postavením mimo oblasti dosavadního zájmu rozvinout diskuzi spojenou s proměnami, podobami a funkcemi české kinematografie v období do roku 1922. Bylo možno rozvinout své dosud nikde otevřeně neformulované teze:

  • Teze o non-kontinuitě české němé kinematografie v desátých letech, která stojí v opozici k dosud převládajícímu narativu v existující tuzemské literatuře. 
  • Teze o relativně nestandardní roli krátkometrážního filmu v dějinách české němé kinematografie ve vztahu ke středometrážním a dlouhometrážním filmům.
  • Teze o souběžném uplatňování několika velmi rozdílných filmařských přístupů ke stylu a vyprávění, a to i u filmu ze stejného roku (1918), o stejném formátu (tři cívky) i motivu (silná protagonistka). Trojice jejich analýz se pak může ptát po principech herecké práce, otázkách inscenování a především po jejich funkcích ve filmových dílech, jež vzájemně srovnává a zasazuje do širších historických souvislostí.
  • Jako výkladové pozadí mi přitom mohly posloužit právě ony zahraniční výzkumy herectví ve srovnatelném období. Jejich neuplatnitelnost na českou němou kinematografii se totiž stává důležitým argumentem pro tezi o uvažování o malé národní kinematografii jako o svébytném vzorci, ne jako o variantě dějinného „vývoje“ u kinematografií velkých.

Umím si představit, že moje studie na první pohled nepůsobí jako téma, které by mohlo být čtenářsky zajímavé pro někoho bez zkušenosti s němým filmem, natožpak s němým filmem českým. Doufám nicméně, že ve skutečnosti můj článek hovoří o mnohem obecnějších otázkách spojených s dějinami českého filmu, s možnostmi výzkumu filmového herectví i s uvažováním o vlastních kinematografických tradicích jinak než v opovržlivých srovnáních s mezinárodním kánonem. I v tomto případě navíc pracuji s takřka stovkou filmových okének, které analytický výklad značně zpřesňují, i když jste o filmech nikdy neslyšeli, natož je viděli. (UČITELE ORIENTÁLNÍCH JAZYKŮ můžete zhlédnout na vpravdě výjimečné DVD edici Kolárových filmů, kterou nedávno vydal Národní filmový archiv.)

Článek si můžete přečíst ZDE, případně i stáhnout ZDE.

***
Popravdě nemám nejmenší tušení, kdo z vás opravdu najde chuť prokousat se oněmi dvěma rozsáhlými texty s podobnou strukturou. V obou najdete dva velké výkladové bloky. První blok výkladu nabídne metodologickou, teoretickou i historickou diskuzi o načrtnutých výzkumných problémech. Druhý blok výkladu následně prostřednictvím detailního rozboru tří filmových děl rozvíjí mnohem zaostřenější rovinu této diskuze ve velmi konkrétních souvislostech.

Na druhou stranu chci doufat, že oba články nakonec navzdory své délce a snad i složitějšímu jazyku hovoří k mnohem širšímu než akademickému čtenářstvu.

Zodpovídají docela konkrétní otázky, formulují své odpovědi zejména pomocí samotných filmů a snad přicházejí s nevyřešenými výzkumnými problémy, které mají podobně jako obě mé dosavadní knížky především cinefilní původ: mohu-li totiž soudit, vycházejí z fascinace samotnou kinematografií, touze porozumět jejím možnostem, funkcím, taktikám i tvůrčím tradicím. Ať už jde o tu velkou americkou, anebo třeba malou českou…

PS: Pro znatelně užší skupinu čtenářů je třetí odborný článek, který jsem leni napsal a jenž spadá do gesce mého zájmu o dějiny myšlení: „Vítězslav Nezval, role fotogenie a myšlenkový obrat“ (ILUMINACE 4/2017)

Reportáž České televize o několika aspektech mého výzkumu

Týden v regionech: Pokračování příště… (24. 6. Česká televize)

…aneb Zdeněk Skokan z České televize mě oslovil, jestli by se mnou nemohl natočit reportáž do svého dokumentárního cyklu o vědě a vědcích, v níž bychom si povídali o mých badatelských projektech. O seriálovém výzkumu spojeném s nedávno vydanou knihou a výzkumu dlouhých filmů, na němž začínám pracovat. Po relativně dlouhém váhání jsem kývnul, byť se částečně stalo, co jsem s obavami očekával: V souladu s naplňovaným formátem je výsledek zkreslující, z několika hodin povídání zůstalo pár zjednodušujících fragmentů a jakékoli konkrétnější informace šly pryč. To je ale zřejmě cena za popularizaci čehokoli… stejně jako ta poslední věta, která by šla asi říci o čemkoli. (Notabene když za většího nerda, než už jsem, beztak mohu být jen stěží.) Zdeňkova reportáž je nicméně cenná i „historicky“: bývalí i současní studenti brněnského Ústavu filmu a audiovizuální kultury (a vlastně i studenti České literatury a knihovnictví) díky ní totiž mohou nahlédnout do zákulisí rekonstrukce důvěrně známých katederních prostor Fiilozofické fakulty Masarkovy univerzity na Arna Nováka 1, která už nikdy nebudou vypadat stejně. V čele s kinosálem. Plus můžete navštívit současný exil brněnského Kina Art. 🙂

Studentská výjezdní konference Ústavu filmu a audiovizuální FF MU…

…zase po roce skončila, tentokrát již po desáté – opět v rekreačním středisku Vyhlídka, jehož duch času i duch místa jsou tak mocnou dvojicí, že se s ním pořád nedokážeme rozloučit, ač jsme se o to snažili. O inspirativní příspěvky našich studentů nebyla ani letos nouze! Největší radost mi udělaly tři precizní analýzy autorských poetik. Jaroslav Cibulka pojednal o Fear and Desire Stanleye Kubricka na pozadí jeho dvojího uměleckého vývoje, zaprvé profesionálního fotoesejisty a zadruhé cinefilního znalce mezinárodních filmařských tradic. Projekt Fear and Desire Jaroslav vysvětluje jako překvapivě logický důsledek obou těchto linií Kubrickovy práce. Martin Kos shrnul některé výsledky svého výzkumu specifik umělecké práce odvážného vypravěčského experimentátora českého němého filmu Jana S. Kolára, vývoj jehož filmů kladl důraz především na fázi pečlivé scenáristické přípravy. A nakonec Dan Krátký v rozboru Hej-Rup! přesvědčivě vysvětlil, kterak se dnes obdivovaný filmový režisér Martin Frič jevil ve třicátých letech co do tvůrčího rukopisu jako takřka neviditelný, a přitom právě jeho mimořádné filmařské schopnosti dávaly vyniknout poetikám jiných tvůrců, v tomto případě divadelní poetice Voskovce a Wericha. Jaroslav, Martin i Dan přistoupili k analýze autorské poetiky každý jinak a ve všech třech případech se jednalo o inovativní, výzkumem podloženou a přesvědčivě vyargumentovanou perspektivu. Nezbývá než se těšit na výslednou podobu jejich práce. Dozvěděli jsme se však i něco o nevstřícné reakci dobového tisku na natáčení Babičky z roku 1940 (Karolína Hrichová), o divácké recepci trilogie Hobit (Tereza Bochinová, Kristýna Drábková), o úctyhodných mezinárodních úspěších mapování lokální filmové kultury v Brně (Terézia Porubčanská), o výstavbě mediální identity režiséra Wese Andersona coby auteura-umělce, auteura-komodity a auteura-značky (Lucia Brutovská) či o projetu My Street Films (Matúš Slamka) a dokonce i o rozdílech mezi fibrilací a zástavou srdce (Valérie Štanglová), z čehož mě bude po nocích ve snech strašit pojem „srdeční výpotek“. Nechyběly ani tradiční zprávu o bězích katederního projektu Studentské kino Scala a vedoucí katedry Jiří Voráč představil projekt Filmové kanceláře. Rozhodně jsme si tedy s kolegy nemohli stěžovat na nedostatek podnětů. Já si pak nebývale užil i parádní několikahodinovou cinefilní debatu navečer se studenty – v níž snad zase brzy bude příležitost pokračovat. Nejpozději za rok, dost možná zase na Vyhlídce.

PS: Za hladký chod konference je třeba poděkovat trpělivosti i organizačním schopnostem sekretářky Páti Twardowské, bez níž by se zřejmě nikam ne(do)jelo.

PPS: Naši studenti si nedávno založili školní časopis SUBSVĚT, na který tímto rád odkazuji – a doufám, že je neopustí prvotní zápal.

Těsně před návratem s těmi, kdo ještě neodjeli… 😉

Sbohem, 2016! Vítej, 2017!

Rok 2016 měl být odpočinkový, ale zase se to zvrtlo:

250 měření průměrných délek záběrů (mou databázi najdete zde),
15 veřejných úvodů k filmům,
10 článků do neodborného tisku (z toho dvě analýzy výhradně pro blog),
9 celosemestrálních kurzů,
9 analytických videokomentářů (osm úvodů k filmům plus analýza filmu Batalion pro DVD),
8 odborných redakcí filmologické literatury,
5 filmových festivalů (s jednou výjimkou šlo o festivaly starších filmů),
4 odborné studie,
4 veřejné besedy,
4 zvané přednášky,
3 psané úvody k odborným textům,
3 návštěvy zahraničních univerzitních knihoven,
2 dotisky Rozboru filmu (za dveřmi je třetí)
2 získaná ocenění (Asociace režisérů a scenáristů, Česká společnost pro filmová studia),
1 příspěvek na mezinárodní konference (Directed by Jan Svěrák),
1 odborná kniha Světy na pokračování, která na samém sklonku roku konečně vyšla (na blogu najdete článek o knize tady, ke koupi je např. zde).

V roce 2017 hodlám pracovat hlavně na větších projektech. Se studenty dokončíme kolektivní knihu o české kinematografii do roku 1922, sám intenzivně pracuji na své monografii o vyprávěcích způsobech v českém filmu do roku 1930 a ve volném čase sobě pro radost píši analytickou knížku o narativních taktikách v (nejen) současném hollywoodském filmu. Ale plánujeme s Jankou – jež pro změnu pracuje na své právně teoretické disertaci – společné cesty do Krnova na KRRR!, do Itálie na Il Cinema Ritrovato a do Polska za filmovými vědci, takže nás rozhodně nečeká jen posedávání v knihovnách, v archivech, před obrazovkami či nad klávesnicemi.

Už se zítřka nemůžu dočkat!

dsc00578

Má nová knížka SVĚTY NA POKRAČOVÁNÍ v široké distribuci od 5. ledna

Po desíti letech práce jsem konečně dokončil a do knihy přepracoval svůj výzkum seriálového vyprávění (nejen) v televizi. Výsledná kniha SVĚTY NA POKRAČOVÁNÍ: ROZBOR MOŽNOSTÍ SERIÁLOVÉHO VYPRÁVĚNÍ v řadě ohledů rozvíjí předpoklady i způsoby výkladu rozvržené v předchozím ROZBORU FILMU (k prodeji ještě zde). K vydání knihu připravilo nakladatelství Akropolis, opět jsem spolupracoval s grafikem Pavlem Křepelou, opět obálku navrhla Andrea Stašková – a redakcí knize významně napomohla Ika Danielová.

Každý den čteme, posloucháme či sledujeme všeliká vyprávění na pokračování, která se vracejí k týmž postavám, příběhům či světům. Jak jsou vystavěna? Kterak vedou naši pozornost? Lze jim vůbec porozumět coby samostatným dílům? Odpovědi hledám na příkladu televizních seriálů, jež vysvětluji právě skrze jejich vnitřní uspořádání, práci s divákem a hledání jednotného přístupu k různorodým dílům. Výklad je rozdělen do tří oddílů a jeho názornost posiluje množství rozmanitých příkladů, dílčích rozborů i rozsáhlejších podrobných analýz seriálů, které čtenář zná či možná bude chtít poznat. Kniha Světy na pokračování nabízí zcela nový pohled na fenomén seriálového vyprávění, jímž může zaujmout odborníky stejně jako fanoušky.svety-na-pokracovani

Kniha Rozbor filmu oceněna Asociací režisérů a scenáristů

Moje kniha Rozbor filmu (2015, více o ní zde) byla 14. dubna 2016 v pražském kině Ponrepo oceněna Zvláštním uznáním poroty Asociace režisérů a scenáristů za výrazný tvůrčí, organizační nebo producentský čin v oblasti audiovize. Děkuji. 🙂

NOVÝ BLOG: Do kina na starší filmy? V roce 2016 každý měsíc nejméně dvakrát.

Jen za posledních pár týdnů jsem v běžné kinodistribuci viděl v brněnských biografech Scala a Art Sedm statečných (1960), Adelheid (1969) a Halloween (1978). Tolik starších filmů na českých plátnech za podobně krátkou dobu? Nejen, rok 2016 stále teprve začíná!

Více na mém blogu v článku: Do kina na starší filmy? V roce 2016 každý měsíc nejméně dvakrát.

Vynikající rozhovor s Petrem Plecháčem z Versologického týmu

…nejen o kvantifikačním výzkumu poezie, v rámci nějž řeší podobné problémy a kladou si podobné otázky, jaké se snažím řešit a klást ve spojitosti s filmem.

„Empirický výzkum by měl mít vždy jak složku kvalitativní, která formuluje hypotézy, tak kvantitativní, která je ověřuje. Statistika dává odpovědi na otázky, smysluplnost otázek ale nezaručuje. Testovat hypotézy vystřelené od boku a doufat v nějaký smysluplný výsledek je stejný nešvar jako generalizovat na základě pár dokladů nějakého jevu. Bez důkladné analýzy literárních textů a jejich souvislostí můžete snadno skončit u trivialit typu ‚průměrná slabičná délka hexametrů je statisticky významně vyšší než průměrná slabičná délka pentametrů.'“

Více na H7O v článku Rozplývat se nad básní a zdrojovým kódem.

Il Cinema Ritrovato: analytický příspěvek

Z letošního ročníku Il Cinema Ritrovato jsem byl natolik nadšen, že jsem – na základě svých poznámek naškrábaných v první řadě kina díky odrazu světla od plátně – sepsal dvacetistránkovou analytickou esej, do které se stejně nevešla ani polovina z toho, o čem všem jsem původně chtěl psát. I tak se ale v textu dozvíte jak detailnější důvody mého nadšení z festivalu jako takového, tak spousty analytických argumentů, kterak je inspirativní věnovat se němé kinematografii z hlediska malých studií (Bluebird Photoplay), z hlediska rozmanitosti souběžně uplatňovaných filmařských postupů (se zaměřením na druhou polovinu desátých let) a z hlediska ustavování malých národních kinematografií pod vlivem větších (raný arménský film). A na závěr vás čeká objev: italské kriminální mecha sci-fi L’Uomo Meccanico z roku 1921!

IL CINEMA RITROVATO: ANALYTICKÉ POSTŘEHY Z PRVNÍ ŘADY

vlcsnap-2015-07-14-22h23m20s665