Kniha Rozbor filmu oceněna Asociací režisérů a scenáristů

Moje kniha Rozbor filmu (2015, více o ní zde) byla 14. dubna 2016 v pražském kině Ponrepo oceněna Zvláštním uznáním poroty Asociace režisérů a scenáristů za výrazný tvůrčí, organizační nebo producentský čin v oblasti audiovize. Děkuji. 🙂

NOVÝ BLOG: Do kina na starší filmy? V roce 2016 každý měsíc nejméně dvakrát.

Jen za posledních pár týdnů jsem v běžné kinodistribuci viděl v brněnských biografech Scala a Art Sedm statečných (1960), Adelheid (1969) a Halloween (1978). Tolik starších filmů na českých plátnech za podobně krátkou dobu? Nejen, rok 2016 stále teprve začíná!

Více na mém blogu v článku: Do kina na starší filmy? V roce 2016 každý měsíc nejméně dvakrát.

Vynikající rozhovor s Petrem Plecháčem z Versologického týmu

…nejen o kvantifikačním výzkumu poezie, v rámci nějž řeší podobné problémy a kladou si podobné otázky, jaké se snažím řešit a klást ve spojitosti s filmem.

„Empirický výzkum by měl mít vždy jak složku kvalitativní, která formuluje hypotézy, tak kvantitativní, která je ověřuje. Statistika dává odpovědi na otázky, smysluplnost otázek ale nezaručuje. Testovat hypotézy vystřelené od boku a doufat v nějaký smysluplný výsledek je stejný nešvar jako generalizovat na základě pár dokladů nějakého jevu. Bez důkladné analýzy literárních textů a jejich souvislostí můžete snadno skončit u trivialit typu ‚průměrná slabičná délka hexametrů je statisticky významně vyšší než průměrná slabičná délka pentametrů.'“

Více na H7O v článku Rozplývat se nad básní a zdrojovým kódem.

Il Cinema Ritrovato: analytický příspěvek

Z letošního ročníku Il Cinema Ritrovato jsem byl natolik nadšen, že jsem – na základě svých poznámek naškrábaných v první řadě kina díky odrazu světla od plátně – sepsal dvacetistránkovou analytickou esej, do které se stejně nevešla ani polovina z toho, o čem všem jsem původně chtěl psát. I tak se ale v textu dozvíte jak detailnější důvody mého nadšení z festivalu jako takového, tak spousty analytických argumentů, kterak je inspirativní věnovat se němé kinematografii z hlediska malých studií (Bluebird Photoplay), z hlediska rozmanitosti souběžně uplatňovaných filmařských postupů (se zaměřením na druhou polovinu desátých let) a z hlediska ustavování malých národních kinematografií pod vlivem větších (raný arménský film). A na závěr vás čeká objev: italské kriminální mecha sci-fi L’Uomo Meccanico z roku 1921!

IL CINEMA RITROVATO: ANALYTICKÉ POSTŘEHY Z PRVNÍ ŘADY

vlcsnap-2015-07-14-22h23m20s665

Post-cinema-ritrovato plus dva rozhovory

Minulý týden jsem se vrátil z nejlepšího filmového festivalu, jakého jsem se kdy účastnil – a určitě pojedu i za rok: Cinema Ritrovato v Boloni. Momentálně dávám dohromady analyticky pojatou reportáž na blog, prozatím se zájemci o cinemetriku mohou podívat na nějaká ta čísla tady. Uznávám, že sama o sobě moc neřeknou, ale přinejmenším vás může překvapit, nakolik se střihová skladba na rozdíl ode dneška v rámci jednotlivého roku lišila.

Soustřeďoval jsem se především na filmy desátých let, která sice na první pohled nejsou nejvíc sexy kinematografickým obdobím, leč zdání klame a právě desátá léta nám poví o rozmanitých možnostech filmového umění víc než kterákoli z následujících dekád. Je to doba hledání, ustavování, střídání a experimentování – a to nikoli na poli avantgardy jako v následujícím období, ale v rámci středního proudu. Nejednotnost střihových vzorců tomu jen napovídá. Více ostatně napíši v reportáži.

Chystáme se se ženou i na Letní filmovou školu, kde se možná s některými z vás potkám, ale proti Cinema Ritrovato se vzdor přátelsky různorodé nabídce tato jeví poněkud neinspirativně. Uznávám však, že podobné srovnání není příliš fér. O to příjemnější je pro mě nicméně fakt, že jsem v katalogu dostal příležitost podchytit a budu moci osobně uvést právě ty filmy, které patří mezi archivně mimořádně zajímavé – tři britské exilové snímky Karla Lamače, z nichž dva je u nás jinak skoro nemožné mimo Národní filmový archiv zhlédnout.

Během posledního měsíce jsem byl však aktivní i mediálně. Jednou jsem hovořil do televize o Hitchcocově Psychu (je veskrze podivnou zkušeností, když po brzkém ránu doma z obýváku hovoříte skrze mobil kamsi do nicoty – a na druhém konci drátu je vskutku děsivé množství lidí), čímž jsem narušil klidné vody Studia 6 přívalem cinefilního bláznovství. Zajímavějším může pro čtenáře však být poskytnutí rozhovoru dvěma tiskovinám, zejména pak v souvislosti s vydáním mé knihy Rozbor filmu. První byl do bulletinu brněnského kina Art, v druhém jsem měl čest zodpovídat otázky Literárním novinám.

Rozbor_filmu_obalka

NOVINKY

27. května 2015: vyšla kniha Rozbor filmu

Rozbor_filmu_obalkaVydání se konečně dočkala moje kniha Rozbor filmu, o níž se dočtete více na její vlastní stránce. Východiskem nicméně je: Proč se vlastně zabývat analýzou filmu? Kniha vychází z předpokladu, že schopnost porozumět filmové výstavbě zásadně posiluje rovněž každodenní diváckou zkušenost. Cílem Rozboru filmu přitom není na zvídavé analytické otázky jen odpovídat, ale naučit se je i klást. Názornost výkladu posilují stovky konkrétních příkladů i řada zevrubnějších rozborů známých i méně známých filmových děl, jako jsou třeba Tenkrát na Západě (1968), Král Šumavy (1959), Krvavá neděle (2002), Kdo chce zabít Jessii? (1966) nebo Titanic (1997). Díky srozumitelnosti a zároveň komplexnosti je kniha určena širokému okruhu čtenářů: od milovníků kinematografie přes začínající filmaře až k uchazečům o studium uměnovědných oborů a filmových studií.

——————————
22. května 2015: rozhlasový rozbor Šíleného Maxe: Zběsilé cesty a Ex Machina

Studenti brněnské filmové vědy a mladí filmoví kritici Ondřej Pavlík a Matěj Nytra mají už nějakou dobu na Rádiu R rozhlasový pořad o filmu „U konce s dechem“ – a právě do něj mě předevčírem pozvali k diskuzi o sci-fi filmech Šílený Max: Zběsilá cesta a Ex Machina. Byl jsem opět nenapravitelně nadšený na jedné straně a akademický na straně druhé, leč poanalyzoval jsem, podebatovali jsme a výsledek (od 11. minuty dál) si můžete poslechnout ze záznamu:

8. února 2015: přednáška 

„PROMĚNY FUNKCÍ SUPERHRDINSKÉHO KOMIKSOVÉHO FILMU:
OD SUPERMANA A BATMANA K… SUPERMANOVI S BATMANEM“

KDY: od 18.30
KDE: Moravská zemská knihovna, Brno (konferenční sál)

AKTUALIZACE:
ZÁZNAM PŘEDNÁŠKY NAJDETE ZDE
REPORTÁŽ Z PŘEDNÁŠKY NA MUNI.CZ ZDE

supermanbatman_3„Ve své přednášce se zaměřím na proměnlivou funkci superhrdinského komiksového filmu v dějinách hollywoodské kinematografie od sedmdesátých let do současnosti. Budu hovořit o třech fázích: hledání pozic (do roku 2000), posilování pozic (do roku 2005) a ovládnutí pozic (do současnosti). Tyto tři fáze budu přitom podchycovat z hlediska poetiky (výstavby děl), strategií oslovování diváků (propagace, vymezování se vůči jiným dílům a žánrové zařazování) a způsobů vztahování se ke komiksu jako médiu (směřování k nezávislosti, od odnože k alternativě). Veřejná přednáška uchopí téma horizontálně (vývoj v čase) i vertikálně (doplňující se souběžně platná hlediska), díky čemuž snad problematiku superhrdinského komiksového filmu srozumitelně zpřehlední, aniž by ji přitom neúměrně zjednodušovala.“

4. října 2014: přednáška

„DAVID FINCHER: PŘÍSTUPY K FILMOVÉMU UMĚNÍ I LITERÁRNÍM VZORŮM“

KDY: od 17.30

KDE: kino Jitřenka, Semily

– v rámci filmového festivalu FokusFest

Filmový režisér David Fincher bývá řazen mezi nejvýznamnější hollywoodské filmaře posledních dvou dekád. Jeho kariéru lze přitom rozdělit na dvě stylově značně odlišná období po pěti filmech: extrovertní filmy (1992-2002) a introvertní filmy (2007-2014).

První pětice filmů se nesla v duchu filmařské sebestřednosti v kontrastu k reálnému světu, přičemž kinematografická revolta se nesla především v umném napodobování ozkoušených postupů post/moderního umění. Druhé období jakoby rezignovalo na stylistickou a vypravěčskou průraznost toho prvního. Leč podobný dojem je čistě zdánlivý, neb Fincher pomocí ještě mnohem promyšlenějších stylistických a vypravěčských postupů nabízí zároveň ozvláštňující náhled na autentizující funkce umění. Tato teze se bude v přednášce prověřovat na příkladu Fincherova přistupování k literárním předlohám, kdy v prvním období se zdrojem inspirace stávaly především filmy (jedna literární adaptace z pěti filmů), zatímco v druhém období jsou to především knihy (všech pět filmů jsou literární adaptace). Netradiční vyprávěcí vzorce literárních předloh se přitom stávají základem pro mnohem nenápadnější, ale esteticky o to průraznější hru s možnostmi filmového vyprávění a stylu na jedné straně, ale zároveň s možnostmi ozvláštňujícího vypovídání o minulosti a přítomnosti skutečného světa.

Nakolik budou jednotlivé předpoklady platné i pro nejnovější Fincherovu filmovou adaptaci románu Zmizelá, již na festivalu víceméně hned po premiéře uvidíme, zůstává přitom dráždivým tajemstvím nejen pro vás, ale i pro samotného přednášejícího… byť jistým příslibem je jak vyprávěcí uspořádání předlohy, tak její ambice hovořit skrze příběh manželské dvojice o proměnách západního světa.

3. října 2014: přednáška

„FILMOVÉ SVĚTY HISTORICKÝCH FIKCÍ: OTÁZKY VHODNOSTI PRO VÝUKU DĚJEPISU 

KDY: od 17.30

KDE: Veletržní palác

– v rámci Semináře pro učitele dějepisu; pořádaného Národní galerií v Praze, Lidickou galerií a Galerií hlavního města Prahy

Ve své přednášce se pokusím nabídnout způsob využití filmů pro výuku dějepisu, přičemž jedním z klíčových předpokladů bude, že spíše než historické rekonstrukce jsou pro tento účel vhodné historické fikce. Vyjdu ze tří hledisek, jež snad zejména ve vzájemné spolupráci umožní ozvláštnit dosavadní způsoby pedagogického nakládání s filmovými díly: (a) filmového badatele, (b) formálního analytika, (c) teoretika tzv. fikčních světů.

Jako filmový badatel upřednostňuji využívání děl jako celků, nikoli jejich účelové trhání do ukázek, ačkoli je pochopitelně oprávněné demonstrovat na jednotlivých ukázkách normy odívání, modely fungování určitých ceremonií či stav městských celků. Na druhou stranu se domnívám, že k takovému užití nemůže filmový badatel říci více než historik, jenž bude tyto normy uvádět na pravou míru. Zejména pak, jde-li o fikční dílo a filmaři pouze více či méně pečlivě rekonstruují normy odívání, modely fungování ceremonií a stav měst. S pomocí snímku Gladiátor (1999) pak třeba historik poukáže na způsoby válčení v lesích na okrajích impéria či na podobu digitálně „znovuvytvořeného“ Říma v jeho největší slávě – a názorné ukázky doplní o úpravné odborné komentáře. Filmový badatel však v takovém případě může říci jen tolik, že reálie Římské říše i skutečně existující historické osobnosti sloužily filmařům zejména jako funkční pozadí pro vyprávění příběhu o intrikách, mocichtivosti, hrdinnosti a pomstě. A to do výuky dějepisu jistě nepatří.

Pokud přitom navrhuji využívat ve výuce díla jako celky, pak jako formální analytik mohu nabídnout jejich vysvětlení jejich výstavby. Pochopitelně by se dalo je pro účely výuky interpretovat, a tak například objasnit, jak se do děl promítala dobová ideologie či vzorce uspořádání společnosti. Film Kladivo na čarodějnice (1969) by pak výuce posloužil nikoli nezbytně jako nástroj objasnění neradostných historických praktik, ale zejména jako alegorický komentář postupů komunistického režimu: inscenované politické procesy. Právě pro uměleckou alegorizaci těchto praktik v díle by byl filmový badatel citlivější vykladatel než historik, leč pro výuku dějepisu vidím tento významový posun snad až příliš účelový. Kladivo na čarodějnice je popravdě obtížně zpochybnitelný příklad, ale ideologická analýza může být založena i na nesporně svévolnějších spojnicích mezi dílem a vzorci reálné minulosti. Jasnosti a názornosti výuky by tak mohla spíše uškodit. Navrhuji proto odvíjet pedagogické užití děl ne od závislosti na významech přenesených, nýbrž od rozboru významů prokazatelně v díle přítomných… od významů odvozených od porozumění dílu jako dynamickému systému prvků ve vzájemných vztazích.

Mnohé námitky historiků pro odborné využití uměleckých děl se odvozují od výčitky, že jsou v nich historická fakta ohýbána pro potřeby vyprávění příběhu. To je do jisté míry oprávněné, ovšem jak poukazuje historik a filmový badatel Pierre Sorlin ve studii Historické filmy jako pracovní pomůcka pro historiky: „Pokud jde o argumenty týkající se vyprávění, mohli bychom se více rozpakovat, kdyby historie sama nebyla vyprávění.“ Vůkol tomuto protiargumentu navrhuji vyjít námitce vstříc natolik, že bude pro účely výuky vyprávění pojímáno toliko jako nástroj utváření určitého fikčního světa. Světa reprezentujícího určitý řád fungování a obývaného určitými postavami, z nichž některé jsou čistě vymyšlené (fiktivní) a některé jsou fikčními překlady historických osobností (historicky fikční). Postavy mají určité vlastnosti, žijí v nějakých podmínkách a vztahují se ke světu svého bytí – a právě porozumění tomuto světu v jeho členitých souvislostech může dobře posloužit výuce. Nekorigovat světy fikční fakta světy skutečného, nýbrž skrze porozumění světům historicky fikčním porozumět světu skutečnému.

Světům historicky fikčním pak nelze porozumět jinak (a) než z celků děl, které je zprostředkovávají, a (b) než jako významovým strukturám odvozeným právě od specifické výstavby těchto děl. A právě od daných východisek se ve své přednášce v úvodu odrazím. Načrtnu rozlišení světů na jejich rozličné oblasti, otevřu diskuzi nad možnostmi vztahování fikčních světů k historii – a pokusím se prokázat, že pro výuku mohou být překvapivě užitečnější nikoli historické rekonstrukce, nýbrž historické fikce. Rekonstrukce jsou totiž odvozené od historických faktů. A tato fakta jsou vždy pro účely vyprávění příběhu nějak ohýbána a selektována. Mohou tak žáky spíše dezinformovat, přičemž je na delší diskuzi smysluplnost i pedagogická efektivita sil vložených do následné snahy o uvedení na pravou míru. Naopak historické fikce vystavují světy zvláštních podmínek, ve kterých se především fikční postavy ocitají. Dominance podmínek fungování na úkor anti/faktičnosti přitom může v důsledku napomoci názornosti přiblížení nějakého období vysoce nad rámec standardní výuky.

Centrem výkladu budou dva filmy, na kterých své předpoklady demonstruji: Vyšší princip (1960) a Všichni dobří rodáci (1968). Oba snímky skrze osudy postav v rámci pečlivě strukturovaných světů návodně zpřítomňují historické etapy: ať už etapu velmi úzce časově omezenou (heydrichiáda) nebo etapu rozkročenou napříč dekádami (nástup komunistického režimu). Pokusím se v důsledku právě skrze tyto filmy demonstrovat, kterak analytické pojetí celků děl jako fikčních světů hypoteticky může výuce dějepisu napomoci ke snazšímu porozumění historickým situacím v širších souvislostech, aniž by hrozilo neradostné zanášení školáckých hlav zkreslenými informacemi.

LITERATURA:

  • Doležel, Lubomír (2008): Fikce a historie v období postmoderny. Praha: Academia.
  • Kokeš, Radomír D. (2013): Působení protisil. Všichni dobří rodáci a jejich fikční svět. In Briana Čechová (ed.): Všichni dobří rodáci. Praha: Národní filmový archiv, s. 90-113.
  • Pinkas, Jaroslav (2009): Film a dějiny v pedagogické praxi. In Kopal, Petr (ed.): Film a dějiny II: Adolf Hitler a ti druzí. Praha: Casablanca.
  • Sorlin, Pierre (1995): Historické filmy jako pracovní pomůcka pro historiky. In Iluminace 7, č. 4, s. 19-42.

5. června 2014

Studium je sice za mnou, leč spousta další (nejen badatelské) práce na mě teprve čeká… což mi nebrání chápat dokončení doktorátu jako příležitost pro určitou (průběžnou) rekapitulaci a systematizaci práce dosavadní. Současně plánuji tímto webem vytvořit prostor pro publikování rozsáhlejších on-line-studií, které se nehodí na blog, soustřeďují se na příliš specifické problémy pro publikování v tisku, případně představují první pracovní výstupy z rozsáhlejších výzkumů, jež mohu zveřejnit ke kritickému komentování, a tak předejít různým svým omylům či zkrátka vylepšit jejich nedostatky.

vlomu