Archiv autora: douglas

Reportáž České televize o několika aspektech mého výzkumu

Týden v regionech: Pokračování příště… (24. 6. Česká televize)

…aneb Zdeněk Skokan z České televize mě oslovil, jestli by se mnou nemohl natočit reportáž do svého dokumentárního cyklu o vědě a vědcích, v níž bychom si povídali o mých badatelských projektech. O seriálovém výzkumu spojeném s nedávno vydanou knihou a výzkumu dlouhých filmů, na němž začínám pracovat. Po relativně dlouhém váhání jsem kývnul, byť se částečně stalo, co jsem s obavami očekával: V souladu s naplňovaným formátem je výsledek zkreslující, z několika hodin povídání zůstalo pár zjednodušujících fragmentů a jakékoli konkrétnější informace šly pryč. To je ale zřejmě cena za popularizaci čehokoli… stejně jako ta poslední věta, která by šla asi říci o čemkoli. (Notabene když za většího nerda, než už jsem, beztak mohu být jen stěží.) Zdeňkova reportáž je nicméně cenná i „historicky“: bývalí i současní studenti brněnského Ústavu filmu a audiovizuální kultury (a vlastně i studenti České literatury a knihovnictví) díky ní totiž mohou nahlédnout do zákulisí rekonstrukce důvěrně známých katederních prostor Fiilozofické fakulty Masarkovy univerzity na Arna Nováka 1, která už nikdy nebudou vypadat stejně. V čele s kinosálem. Plus můžete navštívit současný exil brněnského Kina Art. 🙂

Studentská výjezdní konference Ústavu filmu a audiovizuální FF MU…

…zase po roce skončila, tentokrát již po desáté – opět v rekreačním středisku Vyhlídka, jehož duch času i duch místa jsou tak mocnou dvojicí, že se s ním pořád nedokážeme rozloučit, ač jsme se o to snažili. O inspirativní příspěvky našich studentů nebyla ani letos nouze! Největší radost mi udělaly tři precizní analýzy autorských poetik. Jaroslav Cibulka pojednal o Fear and Desire Stanleye Kubricka na pozadí jeho dvojího uměleckého vývoje, zaprvé profesionálního fotoesejisty a zadruhé cinefilního znalce mezinárodních filmařských tradic. Projekt Fear and Desire Jaroslav vysvětluje jako překvapivě logický důsledek obou těchto linií Kubrickovy práce. Martin Kos shrnul některé výsledky svého výzkumu specifik umělecké práce odvážného vypravěčského experimentátora českého němého filmu Jana S. Kolára, vývoj jehož filmů kladl důraz především na fázi pečlivé scenáristické přípravy. A nakonec Dan Krátký v rozboru Hej-Rup! přesvědčivě vysvětlil, kterak se dnes obdivovaný filmový režisér Martin Frič jevil ve třicátých letech co do tvůrčího rukopisu jako takřka neviditelný, a přitom právě jeho mimořádné filmařské schopnosti dávaly vyniknout poetikám jiných tvůrců, v tomto případě divadelní poetice Voskovce a Wericha. Jaroslav, Martin i Dan přistoupili k analýze autorské poetiky každý jinak a ve všech třech případech se jednalo o inovativní, výzkumem podloženou a přesvědčivě vyargumentovanou perspektivu. Nezbývá než se těšit na výslednou podobu jejich práce. Dozvěděli jsme se však i něco o nevstřícné reakci dobového tisku na natáčení Babičky z roku 1940 (Karolína Hrichová), o divácké recepci trilogie Hobit (Tereza Bochinová, Kristýna Drábková), o úctyhodných mezinárodních úspěších mapování lokální filmové kultury v Brně (Terézia Porubčanská), o výstavbě mediální identity režiséra Wese Andersona coby auteura-umělce, auteura-komodity a auteura-značky (Lucia Brutovská) či o projetu My Street Films (Matúš Slamka) a dokonce i o rozdílech mezi fibrilací a zástavou srdce (Valérie Štanglová), z čehož mě bude po nocích ve snech strašit pojem „srdeční výpotek“. Nechyběly ani tradiční zprávu o bězích katederního projektu Studentské kino Scala a vedoucí katedry Jiří Voráč představil projekt Filmové kanceláře. Rozhodně jsme si tedy s kolegy nemohli stěžovat na nedostatek podnětů. Já si pak nebývale užil i parádní několikahodinovou cinefilní debatu navečer se studenty – v níž snad zase brzy bude příležitost pokračovat. Nejpozději za rok, dost možná zase na Vyhlídce.

PS: Za hladký chod konference je třeba poděkovat trpělivosti i organizačním schopnostem sekretářky Páti Twardowské, bez níž by se zřejmě nikam ne(do)jelo.

PPS: Naši studenti si nedávno založili školní časopis SUBSVĚT, na který tímto rád odkazuji – a doufám, že je neopustí prvotní zápal.

Těsně před návratem s těmi, kdo ještě neodjeli… 😉

Sbohem, 2016! Vítej, 2017!

Rok 2016 měl být odpočinkový, ale zase se to zvrtlo:

250 měření průměrných délek záběrů (mou databázi najdete zde),
15 veřejných úvodů k filmům,
10 článků do neodborného tisku (z toho dvě analýzy výhradně pro blog),
9 celosemestrálních kurzů,
9 analytických videokomentářů (osm úvodů k filmům plus analýza filmu Batalion pro DVD),
8 odborných redakcí filmologické literatury,
5 filmových festivalů (s jednou výjimkou šlo o festivaly starších filmů),
4 odborné studie,
4 veřejné besedy,
4 zvané přednášky,
3 psané úvody k odborným textům,
3 návštěvy zahraničních univerzitních knihoven,
2 dotisky Rozboru filmu (za dveřmi je třetí)
2 získaná ocenění (Asociace režisérů a scenáristů, Česká společnost pro filmová studia),
1 příspěvek na mezinárodní konference (Directed by Jan Svěrák),
1 odborná kniha Světy na pokračování, která na samém sklonku roku konečně vyšla (na blogu najdete článek o knize tady, ke koupi je např. zde).

V roce 2017 hodlám pracovat hlavně na větších projektech. Se studenty dokončíme kolektivní knihu o české kinematografii do roku 1922, sám intenzivně pracuji na své monografii o vyprávěcích způsobech v českém filmu do roku 1930 a ve volném čase sobě pro radost píši analytickou knížku o narativních taktikách v (nejen) současném hollywoodském filmu. Ale plánujeme s Jankou – jež pro změnu pracuje na své právně teoretické disertaci – společné cesty do Krnova na KRRR!, do Itálie na Il Cinema Ritrovato a do Polska za filmovými vědci, takže nás rozhodně nečeká jen posedávání v knihovnách, v archivech, před obrazovkami či nad klávesnicemi.

Už se zítřka nemůžu dočkat!

dsc00578

Má nová knížka SVĚTY NA POKRAČOVÁNÍ v široké distribuci od 5. ledna

Po desíti letech práce jsem konečně dokončil a do knihy přepracoval svůj výzkum seriálového vyprávění (nejen) v televizi. Výsledná kniha SVĚTY NA POKRAČOVÁNÍ: ROZBOR MOŽNOSTÍ SERIÁLOVÉHO VYPRÁVĚNÍ v řadě ohledů rozvíjí předpoklady i způsoby výkladu rozvržené v předchozím ROZBORU FILMU (k prodeji ještě zde). K vydání knihu připravilo nakladatelství Akropolis, opět jsem spolupracoval s grafikem Pavlem Křepelou, opět obálku navrhla Andrea Stašková – a redakcí knize významně napomohla Ika Danielová.

Každý den čteme, posloucháme či sledujeme všeliká vyprávění na pokračování, která se vracejí k týmž postavám, příběhům či světům. Jak jsou vystavěna? Kterak vedou naši pozornost? Lze jim vůbec porozumět coby samostatným dílům? Odpovědi hledám na příkladu televizních seriálů, jež vysvětluji právě skrze jejich vnitřní uspořádání, práci s divákem a hledání jednotného přístupu k různorodým dílům. Výklad je rozdělen do tří oddílů a jeho názornost posiluje množství rozmanitých příkladů, dílčích rozborů i rozsáhlejších podrobných analýz seriálů, které čtenář zná či možná bude chtít poznat. Kniha Světy na pokračování nabízí zcela nový pohled na fenomén seriálového vyprávění, jímž může zaujmout odborníky stejně jako fanoušky.svety-na-pokracovani

Kniha Rozbor filmu oceněna Asociací režisérů a scenáristů

Moje kniha Rozbor filmu (2015, více o ní zde) byla 14. dubna 2016 v pražském kině Ponrepo oceněna Zvláštním uznáním poroty Asociace režisérů a scenáristů za výrazný tvůrčí, organizační nebo producentský čin v oblasti audiovize. Děkuji. 🙂

NOVÝ BLOG: Do kina na starší filmy? V roce 2016 každý měsíc nejméně dvakrát.

Jen za posledních pár týdnů jsem v běžné kinodistribuci viděl v brněnských biografech Scala a Art Sedm statečných (1960), Adelheid (1969) a Halloween (1978). Tolik starších filmů na českých plátnech za podobně krátkou dobu? Nejen, rok 2016 stále teprve začíná!

Více na mém blogu v článku: Do kina na starší filmy? V roce 2016 každý měsíc nejméně dvakrát.

Vynikající rozhovor s Petrem Plecháčem z Versologického týmu

…nejen o kvantifikačním výzkumu poezie, v rámci nějž řeší podobné problémy a kladou si podobné otázky, jaké se snažím řešit a klást ve spojitosti s filmem.

„Empirický výzkum by měl mít vždy jak složku kvalitativní, která formuluje hypotézy, tak kvantitativní, která je ověřuje. Statistika dává odpovědi na otázky, smysluplnost otázek ale nezaručuje. Testovat hypotézy vystřelené od boku a doufat v nějaký smysluplný výsledek je stejný nešvar jako generalizovat na základě pár dokladů nějakého jevu. Bez důkladné analýzy literárních textů a jejich souvislostí můžete snadno skončit u trivialit typu ‚průměrná slabičná délka hexametrů je statisticky významně vyšší než průměrná slabičná délka pentametrů.'“

Více na H7O v článku Rozplývat se nad básní a zdrojovým kódem.

Il Cinema Ritrovato: analytický příspěvek

Z letošního ročníku Il Cinema Ritrovato jsem byl natolik nadšen, že jsem – na základě svých poznámek naškrábaných v první řadě kina díky odrazu světla od plátně – sepsal dvacetistránkovou analytickou esej, do které se stejně nevešla ani polovina z toho, o čem všem jsem původně chtěl psát. I tak se ale v textu dozvíte jak detailnější důvody mého nadšení z festivalu jako takového, tak spousty analytických argumentů, kterak je inspirativní věnovat se němé kinematografii z hlediska malých studií (Bluebird Photoplay), z hlediska rozmanitosti souběžně uplatňovaných filmařských postupů (se zaměřením na druhou polovinu desátých let) a z hlediska ustavování malých národních kinematografií pod vlivem větších (raný arménský film). A na závěr vás čeká objev: italské kriminální mecha sci-fi L’Uomo Meccanico z roku 1921!

IL CINEMA RITROVATO: ANALYTICKÉ POSTŘEHY Z PRVNÍ ŘADY

vlcsnap-2015-07-14-22h23m20s665

Post-cinema-ritrovato plus dva rozhovory

Minulý týden jsem se vrátil z nejlepšího filmového festivalu, jakého jsem se kdy účastnil – a určitě pojedu i za rok: Cinema Ritrovato v Boloni. Momentálně dávám dohromady analyticky pojatou reportáž na blog, prozatím se zájemci o cinemetriku mohou podívat na nějaká ta čísla tady. Uznávám, že sama o sobě moc neřeknou, ale přinejmenším vás může překvapit, nakolik se střihová skladba na rozdíl ode dneška v rámci jednotlivého roku lišila.

Soustřeďoval jsem se především na filmy desátých let, která sice na první pohled nejsou nejvíc sexy kinematografickým obdobím, leč zdání klame a právě desátá léta nám poví o rozmanitých možnostech filmového umění víc než kterákoli z následujících dekád. Je to doba hledání, ustavování, střídání a experimentování – a to nikoli na poli avantgardy jako v následujícím období, ale v rámci středního proudu. Nejednotnost střihových vzorců tomu jen napovídá. Více ostatně napíši v reportáži.

Chystáme se se ženou i na Letní filmovou školu, kde se možná s některými z vás potkám, ale proti Cinema Ritrovato se vzdor přátelsky různorodé nabídce tato jeví poněkud neinspirativně. Uznávám však, že podobné srovnání není příliš fér. O to příjemnější je pro mě nicméně fakt, že jsem v katalogu dostal příležitost podchytit a budu moci osobně uvést právě ty filmy, které patří mezi archivně mimořádně zajímavé – tři britské exilové snímky Karla Lamače, z nichž dva je u nás jinak skoro nemožné mimo Národní filmový archiv zhlédnout.

Během posledního měsíce jsem byl však aktivní i mediálně. Jednou jsem hovořil do televize o Hitchcocově Psychu (je veskrze podivnou zkušeností, když po brzkém ránu doma z obýváku hovoříte skrze mobil kamsi do nicoty – a na druhém konci drátu je vskutku děsivé množství lidí), čímž jsem narušil klidné vody Studia 6 přívalem cinefilního bláznovství. Zajímavějším může pro čtenáře však být poskytnutí rozhovoru dvěma tiskovinám, zejména pak v souvislosti s vydáním mé knihy Rozbor filmu. První byl do bulletinu brněnského kina Art, v druhém jsem měl čest zodpovídat otázky Literárním novinám.