V polovině října spatří světlo světa moje nová knížka FORMOVÁNÍ FILMAŘINY. TŘI CESTY ČESKÉ CELOVEČERNÍ KINEMATOGRAFIE 1918-1924, přičemž upřímně věřím, že bude schopná oslovit podstatně širší čtenářstvo než zájemce o němou kinematografii, notabene tu českou.
Vysvětluje totiž vývoj, přípravu a natáčení celovečerních filmů jako kolektivní uměleckou aktivitu, která vyžaduje koordinaci mnoha různých typů tvůrčích osobností, jen málokdy jsou pro ni příznivé podmínky a její výsledky vstupují do podmínek ještě mnohem nepříznivějších.
Moje kniha nabízí tři různé formy takové kreativní spolupráce a hned tři různá řešení toho, jaké celovečerní filmy vytvářet, aby měly jako umělecká díla šanci se odlišit, prodat a rezonovat dostatečně na to, aby od vás vybíravé publikum chtělo i nějaké další.
Domnívám se přitom, že zatímco některé z problémů, které trojice českých filmařských kolektivů před více než stovkou let řešila, byly dané dobou, místem, podmínkami a naturelem jedinců, ještě více z nich je společných pro „nestudiovou“ filmařinu jako takovou.
Pochopitelně jsem FORMOVÁNÍ FILMAŘINY psal s neustále připomínaným vědomím toho, že většina z vás nikdy neslyšela o drtivé většině jeho hrdinů a hrdinek, stejně jako nikdy neviděla prakticky žádný z filmů, které natočili.
Doufám tak, že se mi podařilo najít perspektivu, styl a rytmus schopné to překlenout a dostat vás do vnitřních dynamik, situací, problémů i tvůrčího zápalu jednotlivých komunit, stejně jako skrze desítky drobnějších i rozsáhlejších analýz zpřítomnit jednotlivé filmy.
Neočekávejte přitom posudky, odsudky, sarkasmus, povýšené komentování jednotlivých řešení a oživování tolikrát opakových mýtů, legend, předem známých kritických závěrů a strojově přejímaných řazení.
Zvolil jsem úplně opačné stanovisko: s maximální citlivostí vůči pramenům, po obeznámenosti s mnoha tisíci stran dobového tisku a po detailní analýze všech dochovaných filmů dospět k porozumění, zpřehlednění a vysvětlení jejich dobových voleb.
Jaké umělecké problémy filmaři řešili? Proč právě takhle? (A neřeší je dodnes?)
OFICIÁLNÍ ANOTACE KNIHY:
Před více než stoletím se čeští filmaři odhodlaně pustili do celovečerních filmů – děl podstatně delších, než bylo do té doby běžné. Jak ovšem takové snímky vystavět a vyrobit, když chybějí zkušenosti, zázemí a osvědčené vzory? A jak se z jednotlivých, často improvizovaných řešení stanou konvence, které lze uplatňovat a předávat dál?
Formování filmařiny objevuje českou kinematografii let 1918–1924 jako vzrušující a nesmírně kreativní éru, v níž se filmaři s těmito problémy vůbec poprvé intenzivně vyrovnávali. Učili se konkrétní praxí i od sebe navzájem, pozorně studovali cizí filmy a jejich postupy ve své vlastní tvorbě rozvíjeli a přetvářeli tak, aby obstála v konkurenci zahraniční nabídky.
Kniha přitom přesouvá těžiště pozornosti od jednotlivých tvůrců a jejich snímků k filmařině jakožto umění dílo společně vymyslet, natočit, sestavit a dostat k publiku. Představuje tři souběžně se rozvíjející filmařské skupiny, tři modely sdílené tvořivosti a tři způsoby výstavby celovečerního vyprávění. Každá z nich totiž pracovala jinak a během několika let filmové výroby dospěla k vlastní soustavě konvencí.
Radomír D. Kokeš je představuje a vysvětluje na konkrétních záběrech, scénách i celých filmech a ptá se, proč právě tato výrobní i umělecká řešení dávala za tehdejších podmínek smysl. Formativní období české kinematografie je tak předvedeno jako laboratoř otevřených uměleckých možností, která napomáhá lépe porozumět nejen tradicím českého filmového vyprávění, ale i samotné filmařině.
